Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tříkytarová deathcoreová hydra WHITECHAPEL zjistila, že pravidelná dvouletá doba hájení minulého alba je pryč, a tak jí tu máme s novinkou znovu. Oproti techničtější tváři minulého bezejmeného „s/t“ alba nám na aktuální páté řadovce řezníci z Tennessee nabízí svoji mainstreamovější tvář. Pojmenování alba „Our Endless War“ je v ledačems příznačné nejen pro texty, ale i pro hudební stránku, která operuje s určitou „pochodovostí“ rytmické mašinerie.
V mnohých ohledech je do popředí vystrčen Phil Bozeman, jehož vokál je frázován tak průhledně a dominantně, až tvoří jednu z nejvýznamnějších složek alba. Naopak hudební esence v mnohých skladbách oproti dříve nastoleným parametrům laťku podlézá. „Let Me Burn“ začíná riffem, který jakoby byl opsán od dekádu a půl starších nu-metalových gigantů. A to zdaleka není jediné stigma v tomto stylu. Napsat však, že WHITECHAPEL natočili nu-metalové album, zabalené do deathcoreového kabátu, by bylo přeci jen trochu silné tvrzení. Mnoho pro nu-metal příznačných prvků mě tu ale nepříjemně tlačí se stejnou intenzitou, jako vyčuhující pružina na starém gauči. Jsou tu nicméně i místa, ke kterým se vracím rád. Například ojedinělá vzdušná kytarová sóla, která jakoby přilétla ze zcela jiného světa.
Ve výsledku se nedá přehlédnout, že WHITECHAPEL natočili mainstreamovější album, což není zas takový průšvih. Nepříjemné ale zcela jistě je to, že „Our Endless War“ po své první polovině poněkud ztrácí dech a rychle začíná nudit. Za dva roky očekávám reparát.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.
Fínsky melodicky death so štipkou blacku som objavil až tento rok, ale hrali mi v aute i doma celé leto. Ich siedmy album som teda privítal s rozkročenou náručou a oni ju naplnili po okraj. Nič prelomového, skrátka ich osvedčená kvalitka.
Třicet let po založení je HORNA ve formě. Starý kozel Ville Pystynen, nestor finské blackové scény, za to umí vzít. Ostrý vysypaný BM, halekavá finština a taky rock'n'roll. A skvělé nápady, třeba ústřední melodický motiv v "Hymni II" z hlavy nedostanete.
Hleďme, kolega Noisy deklaruje SACRILEGE. Inu, SARCASM jsou jati hluboko v deathmetalových devadesátkách (založeni 1990, reaktivováni 2015) a navíc mají i blackový "edge". Jsou tam i DISSECTION, jinak je to spíše standardní, ničím nevybočující deska.